2. pokrááčko 1. kapitoly

15. ledna 2009 v 19:36 | Kea
Cesta mi netrvala příliš dlouho. Obešla jsem několik vysokých budov, kde prodávali obchodníci především jídlo. Jejich byty byly o patro výš, nad obchody.
Zvědavě jsem koukala do výloh a přemýšlela, jestli si mám jít koupit něco k snědku. Přece jen se po mém vychladnutí dostavil hlad a já litovala, že jsem v návalu zuřivosti vyhodila to nádherné, šťavnaté jablíčko.
Nakonec jsem se rozhodla a vešla jsem do jednoho malého obchůdku na rohu. Měla jsem to tu ráda; vždy tu prodávala tlustější žena středního věku a ochotně mi doporučila jaké výrobky jsou chutnější a výhodnější než ostatní.
Zatlačila jsem na těžké skleněné dveře a s tichým cinknutím, jež upozornilo prodavačku na můj příchod, jsem vstoupila do malé místnosti.
,,Ááá, slečna Adamsová,'' usmála se na mě, jakmile mě spatřila.
Přestože jsem obchůdek navštěvovala téměř denně, stejně mě vždy překvapilo, že si pamatuje mé jméno. Já si to její totiž nepamatovala…
Usmála jsem se na ni upřímně - na tuhle milou ženušku se jinak usmát ani nedalo. ,,Dobré ráno, tak copak mi dnes doporučíte?''
Ochotně se zvedla zpoza kasy, aby mě mohla zavést k regálu s pečivem. Možná mi byla tak milá právě proto, že byla ještě menší než já.
I když teď stála na svých oplácaných nohou, její střapaté, blonďaté vlasy s rudými melíry mi sahaly sotva po nos. Při své výšce a tloušťce vypadala trochu jako kobliha.
Po druhé toho rána jsem si uvědomila, jak ošklivě soudím ostatní. Jenže narozdíl od lidí, kteří na ulici procházeli okolo, na tuhle milou prodavačku se to doopravdy hodilo. A nemyslela jsem to zle.
,,Rozhodně tyhle preclíky,'' usmála se a důvěrně mi zašeptala do ucha: ,,Jsou výtečné!''
Se smíchem jsem nabrala do papírového pytlíku jeden kus velkého preclíku, posypaného sladkým cukrem. Pečivo bylo nafouklé a hutné. Přistoupila jsem k pultu a vysypala nějaké drobné.
,,Sakra,'' zamručela jsem, když jsem třikrát za sebou přepočítala zbytek svých peněz, které mi teď spočívaly na dlani, a rozpačitě jsem je porovnala s modrým světélkem na prodavaččině monitoru.
Laskavě se mi podívala do tváře a zavrtěla hlavou. ,,To nechte být. Dáte mi to příště.''
Vděčně jsem přitakala a spěšně jsem opustila obchod; zbývalo mi pouhých patnáct minut a ke škole to byl přece jen ještě kus cesty.
Trvalo mi to asi deset minut, než jsem došla ke škole. Ale byla jsem spokojená, že jsem si cestu nezkrátila skrz Dippet Street, přestože bych tu nepochybně už dávno stála. Návštěva obchůdku mě podivně uklidnila.
Navštěvovala jsem druhým rokem střední školu. Gymnázium. Jelikož naše rodina nepatřila mezi zbohatlíky, chodila jsem na obyčejnou školu, kterou jsme si mohli dovolit. Jmenovala se Hittchenson a byla to vlastně jen obyčejná obdélníkovitá krabice, ohozená šedou omítkou.
Budova byla v poněkud zchátralém stavu a učitelé trochu mimo duchem, ale nestěžovala jsem si. Zbýval jenom rok a čtvrt a vypadnu odsud. Tahle myšlenka mi stačila na to, abych nevzala věci a neutekla pryč.
Vlastně ještě jedna věc tu byla. Lépe řečeno člověk - má nejlepší a jediná kamarádka Tea Cyasová. Byla jen o měsíc a jeden den starší než já, což znamenalo, že právě předevčírem měla sedmnácté narozeniny. Jenže narozdíl ode mě, ona byla překrásná.
Měla dokonale rovné, havraní vlasy po krk, rozcuchané do roztomilého vějířku a světle modré oči. Tak světlounké, že byly téměř bílé.
Stejně jako já, Tea nikdy nepatřila mezi snědé lidi. Její pokožka byla v kontrastu s temnými vlasy ještě o odstín světlejší než ta moje. Byla štíhlá, ale na rozdíl ode mě zdravě štíhlá - já jsem byla pohublá. A rozhodně nebyla žádné křehké pírko, u kterého by hrozilo každou chvílí zlomení kostí. To jsem jí záviděla. Byla asi rozená pro to stát se dokonalou.
Teď tam tak stála, ležérně a lhostejně jako vždy, na tváři pobavený úšklebek, a vyhlížela mě.
Přesto jak byla Tea nádherná, nepotřebovala příliš společnosti a kromě mě se s nikým jiným nebavila. Nechápala jsem ji. Co já bych dala za to, kdyby mě takhle ostatní obdivovali jako ji.
Já se s nikým nebavila taky, ale narozdíl od ní proto, že po mé společnosti nikdo neprahl. Vlastně mi to bylo asi fuk, Tea mi stačila.
Byly to necelé tři roky, co se Tea se svou pětičlennou rodinou přestěhovala do Trentonu. Do té doby žila ve Philadelphii, v Pensylvánii. Jediný důvod jejich stěhování byl, že Trenton a New Jersey celkově mělo v té době prý výhodnější státní pozici než Pensylvánie. Jinak jsem si to ani vysvětlit nedokázala. Trenton a Philadelphie od sebe byly jenom kousek, takže jim při stěhování asi o cestu kolem Světa nešlo.
Tea na tohle téma nikdy příliš neřekla. Viděla jsem, že jí to bolí, i když jsem přesně nechápala proč. Ten hlavní důvod mi unikal.
,,Áááhoj Leen,'' vypískla jakmile mne zpozorovala svými překrásnými kukadly.
Usmála jsem se. Ona mě dokázala vždycky přivést na jiné myšlenky ať byly sebe horší jen pouhým pohledem. I teď to zafungovalo. ,,Čauky, Tee.''
,,Jak se máš? Dneska pro tebe bude asi dost kruté přežít, co?'' zasmála se.
Nechápavě jsem si ji změřila pohledem. Přece nemohla tušit, že se mi to zdálo zase. ,,Proč by mělo?''
,,No proč asi,'' zasténala nad mou natvrdlostí. ,,Letíte přeci do Francie, nebo ne?'' zamrkala zvědavě.
Míjeli jsme partičku holek, které si Teu zlostně měřili, mě si nejspíš ani nevšimli. Teprve teď jsem se podívala co má dnes Tee na sobě.
Černou, džínovou sukni, v níž měla ještě delší nohy než obvykle - možná až moc, tyrkysové tričko s nedbale rozházenými puntíky černé barvy a okolo krku jí visel na stříbrném řetízku malý mořský koník, na kterých Tea ujížděla. Slušelo jí to - jako vždy.
Připadala jsem si vedle ní jako šmudla a, jako už poněkolikáté, jsem se sama sebe v duchu ptala, proč zrovna se mnou Tea kamarádí. Možná z lítosti…?
Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že na mě mluví. Netrpělivě do mě dloubla loktem až jsem nevrle zavrčela.
,,Co je?''
,,Vnímáš mě vůbec? Letíte dneska do Francie, nebo snad ne?'' bylo znát, že je rozladěná mou nevnímavostí.
Konečně mi svitlo. Přes ten všechen stres, co večer prožívám, se mi to úplně vykouřilo z hlavy.
Dnes večer jsem měla poprvé za svůj život letět se svou rodinou letadlem do Francie. Táta šetřil dlouho, aby mohl své rodině dopřát vytoužené předběžné prázdniny. Najednou mnou projela vlna nedočkavosti.
,,No jasně!'' ožila jsem vesele. Téma ,dovolená ve Francii' nám vydržela až do té doby, než jsme dosedli za staré, ošoupané lavice a ozval se pronikavý zvonek.
Většinu ostatních to nijak nevyrušilo, ale já s Teou jsme instinktivně ztlumily hlas. Přirozeně jsem s ní seděla na všechny hodiny, takže jsme měly dostatek času všechno pořádně rozebrat.
Už dávno jsem si uvědomila, že Tea, ač je mnohem krásnější, vyhledávanější a dokonalejší než já, ke mně pasuje stejně tak, jako pasuji já k ní. Byli jsme neodlučitelné, jako dvojčata. Nejspíš mezi námi fungovala telepatie. Nebylo potřeba slov, abychom pochopili, co má ta druhá namysli, o čem přemýšlí.
S nikým jiným jsem si nerozuměla tak jako s ní. Vlastně jsem si rozuměla jenom s ní.
Přišlo mi, že neuběhlo ani pět minut, když se ozval zvonek, ohlašující konec další otravné hodiny dějepisu.
Nemotorně jsem zvedla své drobné tělo zpoza lavice a hodila batoh přes rameno. Vyšla jsem po boku Tei na úzkou, ale protáhlou chodbičku, která teď byla přeplněná studenty hrnoucími se do svých tříd, kde měla proběhnout jejich nadcházející hodina. Působila poněkud stísněně i když byla prázdná, natož takhle!
Nepříjemně mi připomínala Dippet Street a zase jsem pocítila to známé, bolestivé napětí uvnitř mě. Jako by všichni ti lidé okolo mě zmizeli a já se ocitla v té nebezpečné uličce, obklopena jenom vysokými zdmi domů a svou vlastní zoufalostí.
Zavrtěla jsem hlavou a nešťastně jsem se sesula podél jedné ze stěn domu, která se okamžitě změnila na školní skříňku.
,,Leen? Děje se něco?'' přiskočila ke mně Tea, když nezpozorovala můj pohyb za jejími zády.
Nešťastně jsem pozvedla svěšenou hlavu a pohlédla do těch jejích kouzelných očí. Cítila jsem najednou podivně otupělá.
,,Vlastně ano,'' přiznala jsem.
Už jsem Tee vyprávěla svůj sen. Vyklopila jsem jí, jak moc se bojím. Stejně jako já, ani ona nechápala význam. Ale něco v jejím pohledu mě překvapilo; nedívala se na mě jako moji rodiče - jako na blázna. Nedívala se tak, jako by měla strach co si pomyslí ostatní až se o tom doslechnou. Její pohled značil, že se bojí o . Dívala se tak. Tak, jako ještě nikdo před ní…
Jak ubíhaly dny, a můj sen nadále neochvějně spouštěl své promítání okamžitě poté, co jsem zavřela oči, můj strach se prohluboval. A já cítila, že Tein taky.
Bylo to zvláštní. Kdykoliv jsem se o tom zmínila, moje kamarádka se dívala tak podivně, vlastně mi většinou uhýbala pohledem. Byla jsem zmatená. Kdyby mě považovala za blázna, asi bych to pochopila - i když by mě to bolelo, pochopila - ale v této situaci mi spíš přišlo, že něco ví. Jenže co by mohla vědět? A jak? Vždyť je to přeci jenom sen. Možná zvláštní, nepříjemný, chladný… ale sen.
,,Mám pocit, jako by jsi něco věděla, Tee'' zašeptala jsem napjatě a nepřestávala jsem se jí dívat do tváře. ,,Přijde mi, že se až moc bojíš, na to, že nic netušíš.'' Snažila jsem o klidný tón, nepovedlo se.
Blázním. Obviňuji svou kamarádku, když se mi snaží pomoct. Nechci klesnout v jejích očích stejně jako v těch svých.
Odvrátila hlavu, jako by se mi nedokázala dál dívat do očí. ,,Bojím se o tebe, Leen. Nevím,'' - zdůraznila to slovo, jako by mě snad musela o téhle skutečnosti přesvědčovat - ,,jaké to je, ale dokážu si to představit… Vidím ti na očích ten strašný strach a trápí mě. Trápí mě, jak tě to bolí,'' objasnila mi to. ,,Však mi na to přijdeme, neboj Leen,'' zašeptala, jako by to byla samozřejmost a stiskla mi paži.
,,To si asi jen těžko dokážeš představit,'' zabručela jsem téměř neslyšně sama k sobě. Zdálo se, že mě slyšela, ale snažila se to nedát najevo.
Už jsem se nepozastavovala nad její sílou, když mě bez problémů postavila na nohy. Vždyť já byla oproti ní jenom drobná troska…
Celý den jsem se cítila jako pod mikroskopem. Tea mě zkoumala svým uhrančivým pohledem a nenechala toho ani když jsme seděly u osamoceného stolku s modrými židlemi.
Školní jídelnu jsem z hlouby duše nenáviděla. Místnost byla rozlehlá, avšak působila velmi nepřátelsky a chladně. Stálo tu několik obyčejných stolků nalakovaných na bílo. Na to, jak byla jídelna prostorná, měla příliš malý přívod slunečních paprsků - dvě nanejvýš metrová okna, která byla od sebe zabudovaná asi s třímetrovým odstupem.
Potemnělá atmosféra mi naháněla strach. Jediné, co bylo v jídelně alespoň trochu barevné, byly ty tyrkysově modré židličky, na nichž jsem si připadala jako prvňáček.
Nevařili nijak špatně - což mi bylo stejně jedno, protože jsem většinou neměla hlad - ale hned první den na téhle škole se mi zhnusila něčím jiným. Při té vzpomínce jsem se otřásla.
Šla jsem nenápadně a snažila se seznámit alespoň s někým z nové
třídy. Jeden klučina, Mett Gooby, mi připadal nejpřístupnější a tak jsme vedli poněkud trapný a nucený rozhovor. Neúspěšně jsme se ho snažili převést do nenucenosti. Oba jsme s nesmělými úsměvy kráčely napříč tou místností do rohu a já se otočila, abych se zasmála rádoby vtipné hlášce.
Jako správný smolař jsem zakopla a letěla přímo na stůl těch… oblíbenějších žáků. Tím jsem si spolehlivě uzavřela přístup do jejich společnosti. Ne že by mi to nějak vadilo.
Bravurně jsem stihla přistát v obědech všech okolo sedících a pak se ještě ze stolu skutálet s hlasitým žuchnutím. Nevím, jestli mě rozbrečela ta bolest nad zlomenými žebry, nebo smích, který se místností halasně nesl…
Pak se stal zázrak; objevila se nade mnou překrásná dívka, která se zrovna ten den přistěhovala a měla nastoupit do naší třídy, ale zmeškala zahájení. Natáhla směrem ke mně pomocnou ruku.
,,Držte hubu!'' zařvala svým melodickým hlasem až jsem nadskočila a zděšeně jsem její ruku přijala.
Její hlas mě ochromil ještě víc, než její obličej. Asi jsem snila nebo tak něco. I když sny zrovna dvakrát moc ve spánku neregistruji, byla jsem si jistá, že tohle mi v paměti zůstane dlouho.
Bez jakýchkoliv problémů mě zvedla na nohy a představila se mi jako Teodora Cyasová - Tea. V té chvíli jsem věděla, že ona je jako má starostlivá matka, kterou jsem ve skutečnosti neměla. Ne starostlivou.
A potom jsem se už ze svého snu neprobudila.


Tea na mě stále bezostyšně zírala a pozorovala mé reakce. Normálně by mě to asi rozesmálo nebo bych jen zrozpačitěla, ale teď mě to hrozně rozčilovalo.
,,Tee, musíš mě pořád tak zkoumat?'' vyjela jsem na ní ostřeji než jsem měla v úmyslu.
Chvíli se na mě jenom zaraženě dívala a potom omluvně sklonila hlavu. ,,Promiň,'' zašeptala jen. Vypadala sklesle a překvapeně zároveň.
Nebyla zvyklá na mou zuřivost. Samotnou mě překvapovaly mé vlastní reakce na různé podněty v posledních několika dnech až jsem se nad nimi mnohdy pozastavila. Zuřivost a výbušnost mi byly cizí.
,,Hm, tak… co budeme dělat dneska?'' snažila jsem se uklidnit a nepřímo tak vyjádřit svou omluvu.
Tea jen zadumaně stočila svůj pohled na mě. ,,Promiň, Leen, ale dneska se mnou nepočítej. Musím hlídat Filla.'' Ohrnula svůj světlý horní ret a zašklebila se nad myšlenkou opatrovnictví svého mladšího brášky.
Nevím proč, ale cítila jsem, že lže. Přece se jí nemohlo tolik dotknout, jak jsem na ní vyjela. Taková Tea nebyla…
,,Hm, dobře,'' usmála jsem se na ni jako že sdílím tu vidinu na otravné odpoledne s ní.
Stejně jako jí se nepodařilo mě skutečně obalamutit, i tak mě prokoukla ona. Ani jedna z nás však nereagovala.
Po chvíli nezvyklého ticha se Tea tiše zvedla a odnesla svůj zbytek oběda k přepážce, kde na něj čekaly nepříjemné pomocnice v našem věku, které však nebyly obdařeny chytrostí a jinde se pro ně místo nenašlo.
Následovala jsem ji.
Když jsem vrátila svůj téměř plný talíř zpět - protože jsem jako už poněkolikáté neměla hlad - a zrychlila krok, abych dohnala Teu, která na svých dlouhých nohách měla značné plus v rychlosti oproti mě a mým kuřím nožkám, slyšela jsem ty zvláštní holky jak závistivě šeptají: ,,Ta by měla být s těma nohama modelkou.''
Byla jsem si víc než jistá, že nemluvili o mně a poprvé za ty necelé tři roky jsem ucítila nepříjemné chvění pod žebry.
Tea měla pravdu, když říkala, že dneska pro mě bude kruté ve škole přežít. A já nešťastně pochopila, že to nemá nic společného s blížícím se odjezdem do Francie.

Kráčeli jsme pomalu a já přemýšlela, jak dlouho to ještě bude trvat, než jedna z nás promluví. Nechtěla jsem, aby to zase byla Tea a tak jsem prolomila nepříjemné ticho.
,,Nechceš pomoct s Fillem?''
Chvíli jí trvalo než pochopila.
,,Ne!'' téměř zařvala. Co to má znamenat? To se mě chce zbavit…?
,,Aha,'' řekla jsem mrtvolným hlasem.
Tea zavrtěla prudce hlavou, až mě svými havraními vlasy nepříjemně šlehla přes obličej. ,,Jejda, promiň,'' omlouvala se mi, když uviděla jemně růžově flíčky na mém obličeji a já vztekle zaprskala.
Paráda, jako by nestačilo, že mám obličej bílo-zelený. Teď ještě přibude růžová, podmračeně jsem se na ní podívala.
Na první pohled bylo zřejmé, že se chystá něco říct, ale ještě neví jak.
Po chvíli si to nejspíš dostatečně promyslela, protože její zamyšlený obličej plný zoufalství se teď změnil jen v čirou nervozitu.
,,Víš teda… není to tak, jak to vypadá… já… prostě… těžký víš… to je,'' zajíkla se po každém slovním spojení.
Nahodila jsem svůj kyselý úšklebek plný ironie a věděla jsem, že se chovám nespravedlivě.
,,Tak mi to zkus vysvětlit. S trochou štěstí to pochopím.''
Vrhla na mne zoufalý pohled a já si v tu chvíli připadala ještě menší než dřív. Koukala na mne z podivné výšky.
,,Tohle není o štěstí,'' zamručela nešťastně. ,,Musela bys to vědět, abys dokázala pochopit a nebo alespoň uvěřit.'' - to slovo zarazilo můj náhlý vztek - ,,Leen, tak strašně ráda… ani nevíš jak moc ráda bych ti to řekla. Jenže nemůžu,'' zírala jsem na její zmučený obličej.
Jako bych tu bolest prožívala s ní.
O to hůř jsem se cítila, když mé nemilosrdné já řeklo: ,,Proč ne?''
,,Kdybys jen věděla… tak pochopíš.''
,,Jenže já nevím…'' polohlasně jsem uhodla problém věci a zastavila jsem se na místě.
Nešťastně přitakala. ,,Prosímtě, půjdeš se mnou do parku? Musím ti říct alespoň něco.''
Teď jsem pro změnu přitakala já. Odevzdaně jsem se ploužila po jejím boku a dumala nad tím, o čem Tea mluví. Co ji tak moc trápí, že mi to nemůže říct? Obě jsme byly zoufalé. To nebylo zrovna typické.
Tea nikdy neztrácela elán do života a dobrou náladu - trochu mi připomínala tátu, když byl ještě jako dřív. Musí to být něco závažného, když tu stála vedle mě úplně ve stejném rozpoložení, v němž jsem se nacházela já.
Kráčely jsme bezduše zalidněnými ulicemi a míjely obchody. Za normálních okolností by si Tee neodpustila alespoň jednu návštěvu; milovala nakupování nejspíš víc, než své vlastní rodiče. Dnes však veškerou pozornost věnovala svým černě nalakovaným nehtům na nohou a nikam jinam se nepodívala.
Trápil mě výraz v její tváři. Sžíralo mě to vědomí, že přesně vím, co prožívá. Byla bledá a jak na ní dopadaly sluneční paprsky, spěšně si nasadila sluneční brýle.
,,Pojď,'' zatahala mě netrpělivě za rukávek košile a táhla mě do přítmí stromů.
Byla jsem zmatená z toho, jak se najednou chová. ,,Děje se něco?''
,,Ne, ne. Jen mi je… teplo.'' Usmála se, ale byla rozhozená.
Pochybovačně jsem si ji prohlédla. ,,Je ti teplo v tomhle?'' ukázala jsem na její oblečení. Vždyť ta sukně byla tak kraťoučká, že by jí v ní byla zima i v létě!
Nehledě na to, že Tee byla zima nejspíš pořád. I kdyby měla vyjít v létě ven, stejně by s největší pravděpodobností byla zmrzlá.
,,Nojo, je.''
Vzala jsem jí za ruku dřív, než stačila uhnout. Byla úplně ledová! Tee se mi během vteřiny vysmekla a zamračila se na mě.
,,No tak mi teplo není, no. Pojď rychle, čím dřív, tím líp. Jsi jako detektivní pes.'' To přirovnání ji nejspíš pobavilo, protože se uculila. ,,Dobře, beru to zpátky - pes je horší.''
,,Dobře,'' vzdala jsem to. ,,Už jsem definitivně mimo hru. Nechápu o co tu jde. Myslíš, že bys byla tak laskavá a vysvětlila mi to?'' ani jsem si to neuvědomovala, ale svá slova jsem zlostně syčela.
Tea se netvářila ukřivděně ani překvapeně. Místo toho jenom zamručela: ,,Mění tě to až moc.'' Povzdechla si.
Ani jsem si nestačila povšimnout, že už jsme dávno v parku. Tee teď zvolnila tempo a já se přizpůsobila. Šli jsme dlouho a dostávali se do nejzápadnější části, kde rostly mohutné listnaté stromy - převážně duby - čím dál hustěji. Nechápala jsem, proč se trmácíme tak daleko, ale bylo mi to jedno. Hlavně když mi to vysvětlí.
Konečně jsme zjevně došli na místo, protože Tea zastavila a pohodila černými vlasy, které jí teď spadaly do očí.
Byla jsem tak překvapená, až jsem na kratičkou chviličku zapomněla dýchat. Příroda okolo mě mi doslova vyrazila dech.
Listnaté stromy sahaly jen několik metrů nad mou hlavu, ale jejich koruny byly tak nepropustné, že jsem na okamžik přemýšlela, zda-li vůbec nějaké modré nebe nad nimi existuje. Nade mnou čněly jen mohutné větve, obalené nespočtem zaoblených listů.
Jelikož světlo skrze chundelaté koruny dubů jen těžko nalézalo cestu, obklopovalo nás temně zelené šero.
Došlapovala jsem tiše - mé kroky byly tlumeny měkkým mechem, který se táhl donekonečna. Byl všude kolem a na něm jako na hracím poli stály prastaré kmeny stromů.
Slastně jsem nasála tu vůni. Znala jsem ji jen z knih, ale ani tam nedokázali tohle kouzlo ani ze čtvrtiny popsat takové, jaké ve skutečnosti bylo.
Ani já jsem nenalézala ta správná slova.
,,Posaď se,'' řekla Tea lhostejně a ukázala na zachovalé lavičky, jež stály v malém prostoru mezi stromy.
Podivila jsem se; v téhle části parku jsem nikdy nebyla a to jsem v něm strávila v podstatě polovinu svého dětství. Byl sice rozlehlý, ale byl městský - někde končit musel. Teď se však zdál nekonečný, protože když jsem se podívala na titěrné číslice na mém zápěstí, uběhlo půl hodiny než jsme se sem dotrmáceli.
Dalším překvapením pro mě byla tahle lavička. V Trentonu, stejně jako v každém jiném velkoměstě, vandalové nevynechali jediný veřejný majetek, jenž by ušetřili. Zjevně jsou i výjimky. Zdála se zcela neporušená, jako by na ní snad ani nikdo neseděl.
,,Tee, kde to jsme?'' má nervozita se přenesla i do tónu mého hlasu.
Zklamaně mi pohlédla do očí. ,,Ty mi nevěříš?''
,,Jasně, že ti věřím!'' vyhrkla jsem překvapeně. ,,Jen to tu neznám a… děsí mě to,'' přiznala jsem.
Zjevně byla s mou první větou spokojená, při druhé se jí však nakrabatilo čelo a zmateně se rozhlédla.
,,Asi to byl špatný nápad tě sem brát…'' zamumlala pomalu. ,,Jsme prostě v parku. Sem tolik lidí nechodí. Vlastně žádní lidé sem nechodí. O to teď nejde.''
Byla jsem zmatená. Když sem žádní lidé nechodí, proč tu tedy jsme my?
,,Ale Tee, ty lavič-''
,,Nevyptávej se stále!'' přerušila mě rázně a zatlačila mi na ramena, aby mě donutila posadit se. ,,Chci ti říct něco málo předtím než… odjedeš,'' při tom slově němě polkla a já marně přemýšlela proč se chová tak tajemně.
Pokrčila jsem rameny. ,,Dobře, tak do toho.''
Němě přikývla a sedla si na lavičku kus ode mě, nohu přes nohu.
,,Já dneska vlastně Filla vůbec nehlídám,'' přiznala a zahleděla se do přítmí dubů. ,,Nechtěla jsem ti lhát, ale je to… pro tvé dobro. Prosím, Leen, jen se pokus mi uvěřit.''
Nadechovala jsem se, abych něco namítla, ale Tea zdvihla štíhlý ukazováček a řekla: ,,Nepřerušuj mě.''
Byla jsem rozčílená, ale snažila jsem své emoce ovládnout a vyslechnout ji.
,,Jde o to, že já potřebuji zařídit nějaké… důležité věci. Důležitější, než si vůbec dokážeš představit,'' při těch slovech se jí stáhlo obočí do úzké linky. ,,Ehm, já nejsem zvyklá mluvit takhle v hádankách, takže věř, že mi to je stejně nepříjemné jako tobě. Zpátky k tématu.
Nic ti teď nevysvětlím, promiň, ale chci ti říct něco moc, moc důležitého. Ať už se dozvíš během následujících týdnů, možná i měsíců cokoliv… nikdy, prosím nikdy,'' zdůraznila ta slova téměř prosebným tónem, ,,mě neodsuzuj dopředu. Snaž se to pochopit, i když nedokážeš nalézt smysl. Všechno je tak obtížné, Leen. Tak strašně těžké a zamotané...'' Mluvila a jak se její pohled stočil do mých očí, uviděla jsem, jak se v těch jejích magických lesknou slzy.
,,Tee?'' promluvila jsem na ni konejšivým a zároveň zmateným hlasem.
Neřekla nic, jen znovu odvrátila hlavu a hřbetem ruky si otřela oči.
,,Sice nechápu, co mi tu říkáš, ale ať už je to cokoliv, netrap se tím. Slíbíš mi to? Jsi pro mě jako sestra, které si moc cením. Ani nevíš, jak moc tě mám ráda a když se trápíš, trápím se taky.''
S pohledem stále upřeným pryč znovu pohodila hlavou, aby se zbavila protivné ofiny, co ji neustále šimrala v pravém oku.
,,Myslím, že je to poslední chvíle, kdy tohle slyším,'' zamumlala tak strašně smutným hlasem. ,,Ale slibuji. Slibuji, když ty na oplátku slíbíš, že se budeš snažit to pochopit. Že mě neodsoudíš a nesmažeš tak za sebou veškeré mosty. Slib mi to, Leen…''
A já, ač jsem vlastně ani nevěděla co slibuji, jsem němě přikývla. Přestože si i Tea byla vědoma mé nechápavosti, po tváři se jí teď přehnal náznak úlevy a potěšení.
,,Teď už by jsi asi měla jít domů. Sbalit si a rozloučit se,'' zašeptala.
,,Ale Tee, s kým bych se loučila?'' nedalo mi to nezasmát se.
Má kamarádka se ke mně nepřidala a ani neodpověděla. Pouze se sklonila a dlouze mě objala. Jak mě tak tiskla k hrudi, pomalu mi došel kyslík a já se skoro začala dusit.
,,Hele jo, nezneužívej toho, jak jsem malá,'' žertem jsem jí vyčetla.
,,Když to říkáš,'' zatvářila se naoko zahanbeně. Už to bylo zase jako dřív a to napětí okolo jako by odválo s náhlým větrem, který mi pocuchal vlnité vlasy.
,,Tak pojď,'' usmála jsem se na ni. ,,Jinak se nestihnu rozloučit,'' připomněla jsem jí a znovu jsem se začala chichotat.
S úsměvem přikývla. Znala jsem ji moc dobře na to, abych poznala, že se neusmívá doopravdy. Ale stejně tak dobře jsem věděla, že víc z ní už nedostanu.
Zpátky jsme šli pomaleji a já se marně snažila zorientovat. V duchu jsem si říkala, že jakmile přijedu zpět z Francie, musím sem někdy zajít. Tahle část parku, ač byla podivná, měla kouzelnou atmosféru. Byla tajemná, ale dodávala mi hřejivý pocit. Jako bych nalezla útočiště, domov, do kterého se mohu schovat v nejhorších chvílích.
Jak jsem tak přemýšlela o přírodě okolo mě, uvědomila jsem si, že rozložité duby, měkkounké, mechové koberce a tajemná zákoutí, že to všechno zmizelo. Ocitla jsem se znovu ve starém známém parku.
Asi dvě vteřiny trvalo, než mi to došlo. Smutně jsem si povzdechla; cestu bych teď určitě nenašla.
Tee, která dosud tiše šlapala po mém boku, si toho všimla.
,,Děje se něco?''
,,Ale, já jen že ta neznámá část parku se mi líbila,'' usmála jsem se na ni. ,,Jen neznám cestu. Nestihla jsem se koukat.''
,,Líbilo se ti tam?'' vykulila překvapeně oči a údivem trochu pootevřela bledá ústa.
,,Jasně! Málokdy v Trentonu najdeš nějaké takové místo. Vlastně,'' uvažovala jsem, ,,Spíš nikdy.''
Přitakala, ale její překvapený výraz nezmizel. ,,To jistě.''
Možná se mi to jen zdálo, ale jako bych v jejím hlase zaslechla povzdech.
Dlouho jsem o tom nepřemýšlela. Ačkoliv byl dnešní den tak záhadný, stále jsem musela soustředit svou pozornost na onen sen. Obraz Dippet Street a… upíra mi nedal pokoje.
Vyšli jsme vysokou kamennou branou z parku na prosluněné ulice. Tee se zastavila u kamenné zídky ve stínu vysokých stromů a prohrábla si pravou rukou rozježené vlasy.
,,Měj se tam krásně, Leen,'' objala mne a popotáhla. ,,Dávej na sebe pozor a vrať se brzy. Už tak to pro mě bude nesnesitelné, tak ne že se budeš zdržovat!''
S úsměvem jsem přikývla. Bylo příjemné slyšet, že někomu tady budu těch pár dní scházet.
,,Neboj se. Všechno v pohodě, přijedu zpátky dřív, než stačíš mrknout,'' přesvědčovala jsem ji.
Tváří se jí na okamžik mihl smutek, ale znovu roztáhla ústa do zoufalého úsměvu. ,,Kéžby…'' zašeptala a pustila mě ze svého objetí.
,,Tak se tu těch pár dní měj krásně a ne že na mě zapomeneš!'' vyhrožovala jsem jí žertem.
Prudce zavrtěla hlavou. ,,Ne, to nezapomenu.''
Zamávala jsem jí a vydala jsem se skrze prosluněnou silnici na druhou stranu ulice.
Jakmile jsem stanula na špinavém chodníku velkoměsta, ohlédla jsem se - Tea stála pořád na tom stejném místě ve stínu a svým typickým ležérním způsobem se loktem opírala o chladné kameny. Její tvář byla stažena smutkem a zoufalstvím, které jsem nedokázala pochopit.
Naposledy jsem máchla rukou a usmála se na ni. Zamávala mi také, ale úsměv neopětovala.
Došla jsem až na roh ulice a přese své zapření jsem se stejně otočila. Naposledy.
Jenže jakmile jsem stočila svůj pohled k nízké zídce, po mé nejlepší kamarádce nebylo ani památky.
Nejspíš už se dávno ztratila v davu, pomyslela jsem si, ale okamžitě jsem to zavrhla - Tea nepatřila mezi ty, co se dají srovnávat s ostatními, natož se mezi nimi ztratit…
 

Kam dál

Reklama